Blažena Hlasová

Reportér: Dobrý den, děkuji, že jste si na náš časopis udělala čas.

Blaženka: Dobrý den.

R: Jelikož naše škola Londýnská slaví výročí, tak jsem si pro vás připravila pár otázek. Moje první otázka je: Jaké jste měla dětství?

B: Moje dětství nebylo veselé. Tak rané dětství, když jsem šla do školy, tak bylo v pořádku, ale pak jsme se přestěhovali z Břevnova na Vinohrady a najednou jsem se místo zahrad ocitla na ulicích, tam si hrály děti. Na ulici auta nejezdila, ulice byla našim rájem. No a když jsem začala chodit do školy, tak to bylo trošku problematické, protože moje maminka se zhroutila a léčila se. Tatínek se léčil na tuberkulózu, protože byl zavřený ve vězení a když se vrátil, tak zjistil, že má tuberkulózu. Bylo to docela náročné. A pak asi v šesté třídě jsem přešla sem na Londýnskou. Bylo to v době, kdy nás z našeho bytu vystěhovali a nastěhovali do jiného bytu, tak jsem přišla sem do Londýnké. Já jsem přišla ze školy, kde bylo všechno pod vlivem komunistický strany a velice přísná paní ředitelka i učitelé. Když jsem přišla sem, tak se všechno změnilo, atmosféra úplně u všeho, protože tady byli učitelé mírní, tolerantní, no a já jsem taky tady byla spokojená a v podstatě jsem spokojená zůstala až do dneška. 

R: A všimla jste si nějaké změny za léta na této škole?

B: Za léta téhle školy tu bylo několik velkých změn. Jedna velká změna byla ta, že tady původně bylo gymnázium. Tohle gymnázium mělo velmi dobrou tradici. Studoval tady i prezident Beneš a studovalo tady hodně lidí, kteří pak působili na univerzitě jako profesoři a tak dále. Gymnázium mělo velmi dobrou pověst. Za komunismu se všechno měnilo. Došli k názoru, že je tady sídlo buržoazních Vinohrad a gympl zrušili. Profesory, kteří na gymnáziu učili, rozeslali po všech koutech a udělala se tu základka. Když jsem sem nastoupila v šesté třídě, tak to byl tady ještě ten gympl. Tak já jsem skončila v osmé třídě, protože tenkrát se končilo v osmičce, ale dva roky po mém odchodu z gymplu se to tady změnilo na základku. A základka vlastně zůstala až dodnes. Na základce se měnila řada věcí… ředitel, učitelé ve sboru, ale musím říct, myslím si nebo jsem aspoň o tom přesvědčená, že taková ta atmosféra vzájemné slušnosti a vzájemné ohleduplnosti tu přetrvává už z dávných dob.

R: Tak to je moc hezké. Moje další otázka je, jestli jste chtěla vždy učit nebo jste měla i jiný sen?

B:Vždycky. Vždycky, už jako malé dítě jsem si jenom hrávala na učitelku a protože jsem byla často nemocná, tak jsem to dělala tak, že jsem měla knížku, ta představovala sešit a do té knížky jsem zapisovala jedničky, podtrhávala chyby a tak dále. A když jsem si pak hrála na ulici venku, tak tam byly takové schůdky a na ty schůdky si děti sedaly jako ve škole a já nad nimi jako paní učitelka.

R: Vnímáte nějakou změnu chování dětí? Pořád se děti chovají stejně?

B: No, kdybych to chtěla hodnotit, možná bych řekla, že jsou dneska děti daleko sebevědomější, v určitém případě to jde až do takové drzosti. To třeba za nás nebylo. Ale jinak si myslím, že děti jsou pořád stejné.

R: Vzpomenete si na nějakého vašeho idola/herce z dětství?

B: Jako mladá, tak ve vašem věku, to ani tak nebejvalo. Každý se třásl, hlavně aby obstál, aby přežili rodiče. Co se týče idolů, já jsem měla idoly jako například chci být dobrou učitelkou, a tak jsem se soustředila spíše na takovéhle věci. Navíc jsem potkala tady na škole paní učitelku, která učila dějepis. Ona byla strašné hodná, přísná, strašně přísná, ale byla hodná, protože nám například četla při hodinách z knihy Tajemný Etrusk, takže to člověka bavilo. Chtěla jsem být taky takovou učitelkou.

R: Vzpomenete si na nějakou technologii, kterou jste neznala?

B: No všechny, protože v té době sice byly telefony, ale telefony byly stabilní, pevně zabudované linky a ne pro každého dostupné. Já sama jsem měla telefon ve vlastním bytě až když mi bylo třicet let. Do té doby to nebylo. Jinak technologie mobilů a počítačů přišla postupně.

R: Vzpomínáte si, jak jste vnímala přechod do dnešních technologií?

B: No hůře. Čím je člověk starší, tím hůř se seznamuje s novými technologiemi a hlavně ta vštípivost paměti tak nefunguje. Takže ty si to sice pamatuješ, ale když to neopakuješ, tak zapomeneš.

R: Kolik let už učíte?

B: V září to bude 50 let na Londýnské.

R: 50 let, páni.

B: Dětí, co mi prošly rukama, je hodně a dnes jsou tady na škole i děti mých žáků.

R: Máté oblíbené jídlo z dětství?

B: Krupicová kaše. Krupicovou kaši dodneška, když je v jídelně, tak ji dávám přednost.

R: A moje poslední otázka je, jestli byste nám prozradila na sebe něco zajímavého?

B: No to teda, teď jste mě zaskočili takovou otázkou. Já se za moc zajímavou nepovažuji. Ale zajímavost asi je to, že ráda "mydlím" hry na mobilu a v tom jsem spíše současná než minulá.

R: Podle mě je úžasné to, co děláte. 50 let přece není málo a i my jako studenti si vzpomínáme, jak jsme vás měli v družině. Tak já vám mockrát děkuji za rozhovor a přeji krásný den. 

-mp-