Vycházka k výročí 17. listopadu
"Bylo zajímavý jít místy, kudy šli i ti před námi.",nebo "Vycházku jsem si moc užila, dozvěděla jsem se mnoho nových informací!" Takové byly reakce některých žáků 8. ročníku, kteří vyrazili do pražských ulic po stopách studentů, kteří se 17. listopadu 1989 vydali uctít památku Jana Opletala, studenta zabitého v roce 1939 v rámci protestů proti nacismu.
Náplní programu pro osmáky byla několikahodinová procházka. Cesta začala na Vyšehradě. Žáci osmého ročníku vyplňovali jako výstup pracovní listy, které podle mě, ač jsem se neúčastnila, nebyly ani tak těžké, jelikož veškeré odpovědi byli zodpovězeny při vycházce a paní učitelky navíc ještě poté odpověděly na jakýkoli dotaz ze strany žáků. Pracovní listy byly hodnocené a jak se později ukázalo, ne všichni tuto výzvu zvládli. Jak se to mohlo stát?
V posledních letech se totiž stává trendem, zejména ve vyšších ročnících 2. stupně, nezodpovědné chování na podobných akcích. Často se tak učitelé setkávají s reakcí: "Já nevím, pane učiteli/paní učitelko.", nebo "Já tam nebyla." I když daná osoba na projektu byla. Další komplikace nastávají, když se pracovní listy týkají i těch, co ve škole nebyli. Poté se setkáváme s reakcí typu: "Ale jak to mám, pane učiteli/ paní učitelko, vědět, já byl doma." V těchto případech jde o nesplnění povinností vůči škole. A to se pak může projevit na hodnocení, tímto způsobem se může zhoršit. A to už žáci nesou velmi nemile.
Nejde však jen o hodnocení. Jde také o všeobecný přehled, jelikož na tomto, ale i na projektech obdobných získáváme mnoho vedlejších a hlavně praktických znalostí. Ty se dají uplatňovat v jiných předmětech a později i v dospělosti.
Dále bych ještě zmínila fakt, že tyto projekty, jelikož jsou často razantním zásahem do rozvrhu, vyžadují velkou časovou dotaci a i jejich příprava je dost náročná. V rámci podobných akcí pak ročníky někdy přicházejí o velké množství hodin, které se pak musí dohánět ze strany učitelů. Samozřejmě některé projekty mají v průběhu velký ohlas jak u žáků, tak u učitelů, což je skvělé. Ale co tedy s tím, když to i po jejich ukončení vypadá, jako by se vlastně nic neudálo? V hlavě nic a prázdno…
-en- a –mj-
Když jsem zadávala článek na téma Akce ročníku, říkala jsem si, že bude náročné vybírat pak z toho množství textů. Když totiž jen nahlédnu do plánu školy, často si říkám, kde se ty nápady berou, kde lapáme inspiraci. Není týdne, aby některý ročník nerealizoval ročníkový projekt, návštěvu netradičního místa, setkání se zajímavou osobností, tematickou dílnu, pak tu máme celoškolní Dny jazyků, projekty napříč ročníky aj. Takže to vypadalo jednoduše.
Emma ale pak přišla s tím, že na vycházce ročníku nebyla a že když se zeptá, tak dostává zvláštní odpovědi (od některých, samozřejmě, jiní s ní hovoří v rozvitých souvětích a neopomíjejí vyjmenovat všechny postřehy z vycházky za 17. listopadem). A mně se v hlavě rozjela kolečka otázek…Který projekt mne v poslední době vážně bavil (ne proto, že bych je dělala nuceně, ale protože pro vyhodnocení jsou pak důležité i reakce účastníků), kdy jsem se na projekt těšila (vlastně vždycky, je to jako dívat se, jak někdo máchne rukama a poprvé plave), kdo projekt ocenil (krom vedení a některých kolegů)? Těch otázek bylo více. Vybavil se mi jeden velký projekt před pár lety, k výročí založení ČSR, skvěle vedený a zorganizovaný, celoškolní, kdy ale po čase, kdy jsem se zeptala, proč se vlastně konal a co jsme si připomínali, mi bylo správně odpovězeno ani ne pětinou dotázaných. Nejvíce mi ale v hlavě rezonoval letošní ročníkový projekt devítky a došlo mi, že se cítím marně, rozpačitě, unaveně.
O co jde? Jako každý rok jsme s ročníkovým týmem chtěli něco netradičního, na co by mohli vzpomínat, a co by bylo hlavně o jejich soft dovednostech, kde by trénovali práci v týmu, komunikaci, psaní e-mailu, plánování, marketing, reklamu, někteří catering a výstupem by bylo něco pro veřejnost, odpoledne či večer, kde by se setkali učitelé, rodiče, známí, spolužáci. V šestce jsme měli podobný plán (měli se poznat, být spolu V BEDNĚ), ten se ale díky covidu nerealizoval. Teď na nich vidíme, že jsou hodně "v", tak jsme je chtěli dostat ven, provětrat, porozhlédnout, otevřít (se), proto název OUT OF THE BOX.
Nabídka byla výhodná. Vědomi si toho, že nejde o akci "lážo plážo", nabídli jsme, že pokud se jim projekt vydaří se vším všudy, nemusí psát malé maturity.
A jak jsme na tom? Topíme se v kontrole dodaných návrhů, neustále komentujeme a řešíme, že chybí datum, místo, čas. Ptáme se…Kdo tam tedy bude vystupovat? A to všichni máte na starosti občerstvení? Vy budete vybírat vstupné, proč? Ty maily jsi psal ty nebo táta? Má vás být šest, kdo je ten šestý? To jako vážně dva budou dělat ostrahu u vchodu? A koho tam čekáte? Nene, tvůj táta tam vystupovat nemůže, máte se zaměřit mimo svůj běžný radius známých. Nepochopili jsme se v mnoha bodech. Na tripartitách vysvětlujeme rodičům, že pokud to jejich děti zvládnou, můžou být pyšní oni na ně, ale hlavně ony, ty děti, samy na sebe. Obhajujeme se. Někdy už i sami před sebou. Věnovali jsme tomu už tolik času, že jsme trochu out, KO, mimo. Chceme to dotáhnout. A vypadá to, že v půlce prosince by se mohl jeden z těch avizovaných večerů realizovat. Potlesk. Naděje. Jsme zvědaví a těšíme se.
Takže co na závěr?
Myslím, že to vlastně někdy "přepískneme" my učitelé, že se přeceníme, nevypočítáme, nebo nečekáme, kolik nás to bude stát úsilí a času. A že vy, naši žáci, často nedoceníte, že to děláme zejména pro vás. Ať už je to malý projektík, vycházka, či velký projekt, třeba celoškolní.
Nechceme ovace. Možná někdy ovoce. Ale děkujeme za pozornost.
-mj-
EDIT: 12.12. proběhla první realizace projektu viz výše. Šlo o přednášku o Nepálu. Dozvěděli jsme se mnoho nového, ochutnali tradiční čaj i pokrm, zažili interakci se seniory z domova důchodců, cítili se skvěle. A teď jsme, my třídní, opravdu na organizátorky pyšní. Díky za ten pocit.