Dvě kapky vody, vzdálené, jak polární světy,
Na povrchu listu čekají na setkání, snad vždy.
Jedna z nich jako diamant se leskne na slunci,
Ta druhá se tajemně skrývá v mlze, v rozmluvě s lunou.
Jedna, co tančí po stříbrném lístku,
Ta druhá, co v tichu světa si svůj svět stvoří.
Jedna, co vznešeně klouže podél rostliny,
Ta druhá, co se mihotá v běsnící vodopádové linii.
Obě unikátní, obě nesou svůj příběh,
Jedna se zrcadlí v slunečním svitu, ta druhá v mlze sevřená.
Spolu se spojí, ať už na listu či v řece,
Stávají se jedno, ve své kráse a v příběhu, co v něm teče.
Matouš Dogner
