Sedmáci vypráví

Mikuláš Hrubý - Rasismus číslo 1

Už dlouhých dvacet let budují zdi, minují moře a vypalují lesy, kdežto oni si žijí na svém Ostrově.

My, Oranžoví, žijeme v Táboře 1. Modří žijí v Táboře 2.

My jsme na tom ještě dobře. V Táboře 1 jsou jen mladí a mírní strážci. O Táboře 2 se moc neví, ale někteří říkají, že je tam strážci nutí se navzájem požírat a pít krev obětovaných.

Nedávají jim totiž žádné příděly jako nám.

Sice se z Tábora 1 dostalo už hodně lidí, ale vždy je chytili a následně před našimi zraky umučili. Je ale ještě jeden národ, který pořád vzdoruje. Tím národem je Fialová.

Já nemám k Oranžové žádné vazby, a tak jsem se pokusil o útěk. Po ranním bití jsme se dostavili na ranní výběr. Spočívá v tom, že strážci vyberou čtyři náhodné lidi a ty zastřelí.

"Číslo 1238!", řekl strážce.

"Ne! Prosím!", kňučelo číslo 1238.

"Ticho!", křikl střáce nahlas.

Pak vytáhl pistoli a zamířil do třetí řady. Prásk!

Tělo čísla 1238 padlo k zemi.

"Další je …. číslo 11", řekl strážce.

"To jsem já!" uvědomil jsem si.

Rychle jsem vyběhl k bráně. Byla to jediná šance. Už tam skoro jsem, když v tom…! 

A dál byla jen TMA.

Maxmilián Holeček - O Emanuelovi

Bylo volné nedělní ráno a poutník Emanuel se vydal na výpravu za zlatem. S batohem na zádech šel do předem vyhlédnutého lesa.

Po chvíli hledání zlata v lese narazil na rytíře a pravil: "Pozdrav Pánbůh, bratře v Kristu, co tady děláte? Křížové výpravy se v neděli přece nekonají."

"Křížové výpravy? Jsme na králově půdě!"

V ten okamžik si rytíř všiml díry s lopatou uvnitř.

"To snad ne! Opovažuješ se hledat zlato v králově půdě?! Znehodnotil jsi ji. Žalář tě čeká! Král vůči zločincům lítosti nezná!", řekl a v tu chvíli ho omráčil holí.

Poutník se vzbudil až v žaláři. Neznámý hlas z ničeho nic pravil: "Konečně, konečně ses probral. Já, Dalioša, tu hodiny čekal."

Emanuel se zvedl a spatřil muže chodícího dokola s loučí a pomyslel si: "Možná by mohl nápomocný býti, ten, co po žaláři slídí a v pravé ruce louč mu svítí."

"Hej, cizinče, za co tu sedíš, za co tu seš?"

"Kradl jsem, kradl bohatým sviním."

"Je tu okno? Můžeme se nějak dostat ven?"

"Ne, ani škvírka tu není!"

Emanuel se rozhlédl.

"Jo, aha, vy jste tady dva, jo?" tázal se.

"Dva? Nečekal jsem, že začneš mít halucinace tak brzy."

"Ne, fakt, podívej se. Je tady v rohu a má v ruce kosu."

"A jo, kdybych si ho všiml, tak bych teď místo omítky jedl jeho maso!"

V tu chvíli z ničeho nic záhadný muž s kosou promluvil: "Moje maso?", smál se, "já nejsem jen tak ledajaký smrtelník. Já jsem totiž smrt a žádné maso nemám! Máte ale veliké štěstí, že jsem na vás narazil."

"Ssssmrt? To znamená, že zemřeme?" ptal se zděšený Emanuel.

"Jo, znamená, ale také to znamená, že máte tři přání. Lidé, co mají zemřít předčasně, je někdy dostanou." odpověděla klidně Smrt.

"Tak jo, já chci odtud ven!"

"A já chci bohatství!"

"V tom je ten háček. Na přání se musíte shodnout!"

"Tak co třeba dostat se ven, Daliošo?"

"Jo, to by šlo. A co být nesmrtelný?"

"Jo, to je dobrý! Teď nám zbývá už jen to třetí. Nenapadá tě něco, Daliošo?"

Mezitím, co se domlouvali, se odsunula jedna stěna žaláře a Smrt zmizel. Z rozevřené stěny do žaláře vstoupil rytíř a řekl: "Na přání krále jste osvobozeni.", a odvedl je před žalář. Stáli tam a Emanuel povídá: "Hej, Daliošo, nezajdeme na oběd?"

"Jasně, znám výbornou restauraci. Pojď za mnou."

Vydali se tedy na cestu. Když zrovna procházeli uličkou chudých elfů, Dalioša si uvědomil, že nemá žádné peníze. Rozhodl se proto okrást starou elfku. Všiml si toho ale elf, který stál poblíž ní.

"Vy si dovolujete okrást starou chudou elfku?", pokřikoval neznámý elf. Vytáhl z kapsy nůž a bodl Dalijošu do hrudníku. Stalo se ale něco, co nikdo nezažil. Daliošovi rána zarostla. Když si toho elf všiml, zvolal: "Hej, šéfe, tyhle jsou nesmrtelní. Možná by se šikli do cirkusu!"

"Do cirkusu? Jako jak? Co bych tam dělal? Nic neumím.

Schylovalo se k večeru a za chvíli mělo začít představení. Oba položili na stůl a začali je oba řezat. Dalioša i Emanuel křičeli bolestí. Utéct však nemohli. Takto to pokračovalo po staletí.

Cirkus se dědil po generace než se těm dvěma jednoho dne zjevila Smrt. Měli ještě jedno přání. 

Poslední. 

Zemřít.

Eliška Burešová - Srdce na kameny

Bylo léto. Slunce ohřálo písek na pláži Kariba. Filo si hrál v písku a hledal mušle. Bylo mu tehdy sedm. Na pláži byl jeden starý strom. Když Filo v jeho kořenech hledal mušle, našel něco víc než jenom mušle. Opravdovou starou mapu, která značila cestu po Filipínách. Na konci cesty byl vyznačený křížek a Filo začínal tušit, že se jedná o mapu k pokladu.

"Hele, co tady máme", řekl Filo své opičce Paelle.

"To je ta mapa, která značí cestu k pokladu, kterou jsem našel před deseti lety! Netušil jsem, že ji mám v bedně nad skříní."

Mapu hned rozbalil a začal ji studovat. O týden později už byli na kánoi a pluli do města Los Baňos.

"Takže, mapa říká, že musíme mít čtyři kameny, abychom se dostali k pokladu. První kámen je právě v Los Baňos."

Podmínky na malé kánoi nebyly zrovna nejlepší, ale za pár dní dorazili úspěšně s Paellou na břeh. Zabalili nafukovací kánoi a vydali se na cestu po souši. Brzy se setmělo, a tak rozdělali oheň a postavili stan.

"Sám nevím, proč něco takového hledáme. Třeba je to úplný nesmysl," řekl Filo ten večer ve stanu.

"Třeba není", jako by malé opičce četl myšlenky.

Oloupal si mango, dal kousek Paelle a šli spát, Další den se na náměstí v Los Baňos rozhlíželi, kde by mohl být kámen ukrytý. Ve středu náměstí byla krásná kašna s erbem. Filo se na erb pořádně podíval a v jeho středu zahlédl Taaffeit (kámen ze Srí Lanky).

"To je ono!", zařval a kámen z erbu vyprostil. V místní samoobsluze nakoupil zásoby jídla a vydal se se svou opičkou dál na cestu k jezeru Taal pro druhý kámen.

Když konečně dorazili k plovárně, byli hladoví a unavení jako sto prasat. Objednali si šest chlebů a sedmdesát sardinek. Místní paní Luni jim poradila, že to stojí za to. Zeptali se jí, jestli není na jezeře ostrov a Luni odpověděla: "To není, jezero vzniklo ze sopky, ale stojí to určitě za návštěvu."

Vydali se tedy na pláž jezera a byli překvapení, jak je jezero čisté a krásné. Kousek opodál byla malá rezavá loďka. Sedadla jí chyběla, ale kormidlo ještě drželo. Filo se kormidla chopil a začal s ním točit. Najednou kormidlo vypadlo a s ním i krásný oranžový jantar. To znamenalo, že úspěšně získali druhý kámen a mohli se vydat pro třetí k jezeru Laguna del Bay. Rozhodli se, že přespí v penzionu Plovárna a vydají se na cestu až zítra.

Ráno si Fillo všiml, že se Paella pořád drží za břicho a sténá. Nic si z toho ale nedělal a koupil jí výborného kraba na snídani. Byla to jako celá věčnost, ale po šplhání přes hory Loch Ness a plavbě přes Taal dorazili k Laguně del Bay. Jezero bylo doslova perfektní zrcadlo a byl na něm vidět celý odraz nočního nebe s hvězdami. Dopluli na kánoi doprostřed jezera. Na hladině Filo viděl jasnou záři.

"Páni, to je teda zářivá hvězda. Počkat, to není hvězda, to je …", než to stačil doříct, už byl ve studené vodě. Vynořil se s hladkým čirým křišťálem.

"To je třetí …, bože, Paello, jsi v pohodě?"

Vrátil se na kánoi a ustaraně se na opičku podíval. Celá se klepala a držela se za břicho.

"No, nevypadáš moc dobře, tak si radši dej mango a zkus spát, uvidíš, pomůže ti to."

Zanedlouho nato už byla v hlubokém spánku a Filo pádloval ke břehu.

Opička otevřela oči a viděla širou louku. Filo seděl na trávě a právě jedl mango.

"Chceš taky kousek?"

Paella zavrtěla hlavou a znovu zavřela oči. Cesta byla dlouhá, ale Filo uviděl v dáli jehličnaté stromy. V lese byl svěží vlhký vzduch. Na břehu řeky v lese Loi byl velký dub. Filo si o jeho kmen opřel záda. Ucítil nějaký nepříjemný předmět, a tak se podíval ke kořenům, co by to mohlo být. Kupodivu nahmatal čtvrtý kámen. Smaragd. Teď byla ta nejlepší část. Stačilo dojít k městu Paete. Podle Fila byl poklad ukrytý ve skále. Tohle byla jejich nejkratší cesta v životě. Filo celou dobu běžel, a tak tam byli za necelé čtyři hodiny. Ve skále byly kamenné dveře se čtyřmi otvory. Filo do nich dal kameny a dveře se otevřely. Za nimi bylo zlato, stříbro, šperky, drahokamy a nádherný vodopád.

"Podívej, Paello, taková krása!"

Podíval se na opičku, která padla v bezvědomí na zem. Viděla před sebou jenom černo. Filo seděl v koutě a mlčky hleděl do dáli. Nemohl přijmout to, co se stalo před třemi dny….

"Jak se to mohlo stát?"

Paella zemřela. Byla pro něj všechno.

"Tyhle drahokamy a bohatství jsou mi k ničemu!" křičel, brečel a vztekal se. 

Věděl ale, že to už nejde vzít zpátky.

za přepsání děkujeme paní učitelce Potužníkové