Libuše Kühnová
Jistě ji znáte jako naši družinářku, ale víte, kdo ve skutečnosti je?
Libušina maminka byla švadlena a Libuše své mamince pomáhala, co mohla.
Například jí byla nápomocná při praní. Nám se to může zdát jako naprosto snadná
záležitost - nacpat do pračky oblečení, zasypat práškem a zmáčknout tlačítko.
Jenže tehdy to dalo mnohem víc námahy. Když se pralo oblečení, musela se
napustit vana a v ní se ručně drhlo. První pračku, kterou kdy měli, jim
sestavil její zručný tatínek.
Libuše byla kreativní a někdy i zlobivé dítě, které rodiče poslali do školy, aby se uklidnila. Tehdy šlo dítě přihlásit do školy o rok dřív, a tak bylo po zlobení. V jedné třídě se mohlo učit až 38, někdy i víc dětí. Proto byly rozděleni na polovinu, přičemž jedni měli vyučování dopoledne a druzí až odpoledne, což se lišilo ode dne.
Cizí jazyk se Libuše učila od čtvrté třídy, ruštinu. Je pravda, že měla několik učitelů. Jednou měli jednu extravagantní pedagožku, které se rychle měnila nálada. Jednou byla milá, ale podruhé vybuchla v záchvatu vzteku. Přesto učila dobře, protože byla Ruska, tak na ně při hodinách i tak mluvila. Kromě jazyka se tam učili i o ruské literatuře a zapamatovávali si básně. Dokonce se vyučovalo i náboženství. To měla Libuška ráda, protože si jednotlivé příběhy z Bible předváděli formou scének a učitelka jim to předávala formou příběhů.
Tím, že byla Libuška celý den zaměstnaná, neměla moc času vymýšlet hlouposti. Po škole jí nečekaly žádné kroužky. Jedinou mimoškolní aktivitu, na kterou docházela, byl Sokol. Tam se obecně cvičilo, dělala se atletika, hrálo s míčem. Nebylo to jako dnes, kdy si vyberete sportovní obor, který se chcete naučit. Dá se říct, že Libuška žila v pohybu. Na tělocviku se dokonce nemuseli učit skákat přes švihadlo, protože to byla základní hra jejího dětství. Pokud chtěli zapadnout mezi ostatní, museli umět skákat. Třeba se hrála školka, panák… Děti se ani nemusely vydávat nikam daleko, aby se zabavily. Jejich královstvím byla ulice sama.
Libuši se navěky vrylo do paměti jak tím, že děti byly docela blízko bytů, ve kterých žily, tak jejich maminky jen vykoukly z okna a zakřičely třeba: ,,Pavle! Svačina!" A nebyly to jen maminky, které děti na slovo poslouchaly. Tehdejší mládež podle Libuše měla větší respekt k dospělým, takže i když je napomenula cizí osoba, uposlechli ji. Díky tomu se tak často nestávaly úrazy. Možná bychom to mohli taky zkusit.
Libuška, jak už to nejspíš vyznělo z jejího příběhu, trávila co nejméně času doma. Většinou si hrála se svým starším bratrem či bratranci. Nepobývala moc v dívčí společnosti i z toho důvodu, že byla jedinou holkou své generace v bližším okolí. Přesto i ona se přátelila s klasickými dívčími typy, které měly svého idola, kterého si vystřihovaly z časopisů a po zdech si lepily jejich plakáty.
Hraček neměla hodně. Jen pár, které s bratrem podědili, protože po válce se tolik nevyráběly. Veškerý průmysl byl zaměřený na zbraně a vojenskou výbavu. Co jí ale mrzelo, že bylo málo knížek. Když sousedům odrostly děti, tak jim dali pár hraček, které už nepotřebovali. Ale knížky nebyly. Svůj první komiks dostala v první třídě, jmenoval se Malenka. Byl to příběh o malé holčičce, která cestovala. Hodně obrázků a málo textu, proto se jí to četlo snadno, klasický dětský příběh z první republiky. Kromě toho komiksu bylo knížek opravdu málo. Libušce nezáleželo na žánru, neměla ani moc na výběr. Četla co bylo: naučná literatura, pohádky, básně.
Libuše měla jedno z nádherných dětství, které se
nedá jen tak nahradit. Měla přátele, šikovné a pracovité rodiče a hlavně sníh v
zimě. Kromě bobování, lyžování, koulování v zimě byla ještě jedna oblíbená
kratochvíle, bruslení. Sport, při kterém se vydávali na jezera, aby nasadili
ostří na boty a zlehka klouzali po zamrzlé vodě. Tehdy se ještě nepoužívaly
brusle, které známe dnes, samostatné boty s napevno přidělanými kovovými
deskami, ale dříve se ostří připevňovalo zvlášť na pevné boty.
Stejně jako zima končí a střídá ji jaro, tak i Libuška vyrostla a musela svůj doteď téměř bezstarostný život nahradit prací. Dá se říct, že školu nikdy neopustila, protože po vysoké škole dostala umístěnku na pozici učitelky. K nastoupení na Londýnskou ji nabádala Blaženka. A zrovna Blaženka jí i vysvětlila, jak to ve škole vypadalo dřív. Vyprávěla, jak místo tělocvičny byla kaplička, a když nastupovala Libuše, tak naše škola neměla vlastní jídelnu a muselo se na oběd docházet do jiné budovy. A aby toho nebylo málo, to jídlo nebyla žádná sláva, když měla poprvé kuřecí řízky, řekla si: "Už nikdy!" Ty kuchařky totiž neuměly zacházet s potravinami. Ony nerozřezaly maso, aby se stalo tenčím, dokonce ani ho nenechaly rozmrazit, a rovnou ho obalily. Proto když to připravily na talíř, byly řízky syrové. Jednou do jídelny přišla inspekce. Zjistilo se, že kuchařky kradly suroviny. Kvůli tomu do jídelny přijali jiné zaměstnance, což Libuška ocenila, protože jídlo se konečně stalo stravitelným.
A po nějaké době škola měla i vlastní jídelnu, jak ji známe teď. Dál už to ani není třeba vyprávět, protože naši učitelku Líbu známe. Možná si ji někdy nevšimneme, vnímáme ji jako dalšího pedagoga, ale ona tu s námi je už dlouho a má spoustu životních příběhů na vyprávění. Jak zaujala děti na výletě vyprávěním básniček, když vyrůstala s astmatem, na které neexistoval žádný pořádný lék, anebo jak se učitele teprve začali seznamovat s interaktivní tabulí. Libuška toho má hodně na srdci a až my jednou vyrosteme, tak snad budeme taky povídat, co jsme prožili, protože naše vzpomínky mohou inspirovat a motivovat ostatní…
-sb-